HRANICE ARCHITEKTURY - OTEVŘENÉ VĚZNICE

21. prosince 2020
Alžběta Stodolová

Může architektura přispět ke snížení míry recidivy vězňů? Podoba a fungování věznic je výsledkem dvou přístupů – restriktivního a humánního. Výsledkem restriktivní politiky jsou uzavřené (standardní) věznice, v nich vykonává trest odnětí svobody v Čechách 20 tisíc lidí.

V evropském srovnání na sebe upozorňují jedním negativem: vysokou mírou recidivy. Až 70% dříve odsouzených se do věznic znovu vrátí. Humánní přístup považuje výkon trestu za přípravu na bezproblémové začlenění do světa venku. Za tímto účelem v Evropě před sto lety vznikl koncept "otevřené věznice". Je to zařízení, kde jsou lidé ve výkonu trestu, ale zároveň se učí postupně návratu do společnosti. Recidiva u těchto zařízení je jen 10%.

Vězeňský systém je výsledkem propojení třech aspektů – zákony, lidé (vězeňská služba) a architektura. Aby výkon trestu splnil svůj účel, tyto tři složky musí být v souladu.

 Jak tedy otevřená věznice vypadá a funguje? O tom diskutovali architektka Andrea Seelich a právník Robert Pelikán.

Andrea Seelich je architektka, kriminoložka a penoložka a pracuje 20 let v oblasti vězeňství a vězeňské architektury v Evropě. Vystudovala architekturu na VŠUP v Praze, kde diplomovala s projektem vězení. Ve Vídni vystudovala interdisciplinární doktorandské studium v oborech architektura a kriminologie. Mimo jiné publikovala monografii Handbuch Strafvollzugs Architektur [Příručka vězeňské architektury], která se stala povinnou četbou na vysokých školách v Německu, Rakousku a Švýcarsku. Pro první otevřenou věznici na území ČR v Jiřicích vytvořila koncepci, kde navýšila doporučené plochy pro ubytování vězňů o sto procent, je autorkou architektonické studie této stavby. Žije v Praze a pracuje mezinárodně pro ministerstva, konkrétní věznice, vysoké školy, ale i film a komunální politiku.

Robert Pelikán vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze (Ph.D.), pracoval v několika prestižních advokátních kancelářích a v minulosti spoluzaložil také advokátní kancelář Vrána & Pelikán. V letech 2015 až 2018 vykonával funkci ministra spravedlnosti České republiky, v letech 2017 až 2018 také předsedal Legislativní radě vlády. Coby ministr se aktivně věnoval mimo jiné právě prosazení moderních postupů v české trestní politice. Kromě toho aktivně působí v akademickém prostředí. Je autorem několika odborných publikací a na Právnické fakultě Univerzity Karlovy vyučuje právo obchodních společností a soutěžní právo.

Tradiční forma vězení má restriktivní charakter, vězně trestá, bere mu soukromí a možnost rozhodovat se. Tomu odpovídá i architektonické pojetí budov, které jedince izoluje od okolního prostředí, od společnosti, ale tím i od návyků, které jsou pro život ve společnosti potřebné. Pro věznice jsou využívány budovy postavené za jiným účelem, navíc je sektor vězeňství dlouhodobě podfinancován. Vynucená pasivita se může stát překážkou při návratu z vězení, může vést k vypěstování návyků škodlivých. S přechodem do svobodného života pomáhají neziskové organizace či mediační služby jako např.iniciativa Lelkuje.me

„Pro snížení recidivy a zvýšení humánnosti věznic je třeba součinnost mezi legislativou, přístupem personálu a architekturou.“ Andrea Seelich

České vězeňství vychází z totalitního modelu bez individuální práce s pachatelem. Vězni žijí v celách v počtu až 15 osob, na jejich psychiku tedy působí převážně vnitřní svět cely / oddělení. Dle Andrey Seelich je (podle některých neoficiálních údajů) vhodný prostor na jednoho vězně 12 m2, minimum v EU je 4-6 m2, v Čechách je to 1,85 m2. V České republice si výkon trestu odpykává přibližně 20 tisíc osob a míra recidivy je 70%, což je ale údaj těžko srovnatelný s ostatními evropskými zeměmi, protože v Evropě způsob výpočtu recidivy není jednotný. V Čechách pracujeme u trestaných osob s celoživotní recidivou, jinde třeba jen se třemi či pěti lety.

Věznice Plzeň

Koncept otevřených věznic je postavený na humanizaci vězeňského prostředí, vytváří most mezi izolací a širší společností. Je určený především pro vězně umístěné do oddělení s nízkým stupněm zabezpečení, u kterých je vyšší šance na úspěšné začlenění zpět do “normality”. Vznikl před sto lety v Německu, kdy byli vězni s lehkými tresty posíláni na práci do zemědělství a byli “ubytováni” v domu blízko práce. V otevřené věznici pečují vězni o areál, přijímají odpovědnost za své aktivity a povinnosti. Má celkově nižší kapacitu vězněných osob (do 50ti), v menším počtu je zde ostraha a všechen personál je plně ztotožněn s myšlenkou otevřeného vězeňství. Uzavřená a otevřená věznice by měla tvořit jeden celek, o umístění vězně by neměl rozhodovat soud, ale ředitel věznice, který dotyčného zná a může ho sledovat. Klíčová je pro osobu ve výkonu trestu možnost práce mimo areál a kontakty s rodinou a přáteli, které mohou při zpětné integraci pomoci. Míra recidivy se v takových institucích pohybuje okolo 10%, což je ale ovlivněné výběrem méně patologických jedinců.

Principy, se kterými architekt může při vytváření lidštějšího prostředí pracovat, jsou podobné jakékoliv komunitně či léčebně orientované architektuře: dostatek světla, výhled do dálky, vzdušnost, společné prostory na práci, zábavu, ale i prostor pro soukromí. Základem je co nejpřirozenější působení na lidské smysly. V České republice je bohužel povědomí o moderní architektuře věznic nízké. Pozitivním signálem je snad nedávná diplomová práce OTEVŘENÁ VĚZNICE z Fakulty architektury na ČVUT.

Otevřená věznice v Jiřicích

Robert Pelikán uvedl, že za jeho působení na Ministerstvu spravedlnosti byla navržena reforma s cílem vězeňství humanizovat. Spočívala v polidštění staveb, které měly být příjemnější, poskytovat dostatek soukromí, cely měly být jednoosobové, nikoliv však izolující jako samotky. Dalším cílem bylo zvýšit zaměstnanost, aby si lidé ve výkonu trestu pěstovali pracovní návyky a získali tak i materiální zajištění. Ideálem byla pracovní pozice, kterou by mohl vězeň zastávat nadále po propuštění. Klíčovým pro reformu byl individuální přístup umožňující osobní rozvoj, rekvalifikaci vězně, pomoc s oddlužením a eliminací drogové závislosti. Podmínečné propuštění ve spolupráci se sociálními službami mělo vytvořit lepší propojení mezi životem ve vězení a mimo něj. V současné době platí koncepce vězeňství do roku 2025.

Dle Roberta Pelikána jsou překážkou pro budování otevřených věznic obavy veřejnosti z financování příliš pohodlného a příjemného životního stylu pro osoby, které se proti společnosti provinily. Otevřené věznice by měly být umístěné v blízkosti měst. Ale komunity, ve kterých by se měl tento koncept realizovat či etablovat, mívají obavy ze zvýšené kriminality.

Tématu se v Čechách věnuje například nezisková organizace Rubikon, její práce má pozitivní vliv. Pilotní projekt otevřené věznice vznikl v Jiřicích. Jeho výsledky budou příspěvkem k upřesnění odpovědí na základní dilema vězeňství: chceme, aby vězení pouze trestalo, nebo může také vytvořit prostor a tvar na rehabilitaci?