HRANICE ARCHITEKTURY - LIDÉ BEZ DOMOVA A VEŘEJNÝ PROSTOR

07. srpna 2020
Karolína Kripnerová

Kde začíná a končí architektura? K jakým tématům mají být přizváni architekti a do jakých společenských diskusí se mají aktivně zapojovat?  Tyto otázky vedly Architekty bez hranic k uspořádání cyklu veřejných diskusí s názvem Hranice architektury. K jednomu stolu jsou pozváni dva hosté, kteří mají k diskutovanému tématu blízko – jeden architekt či urbanista a odborník z jiné profese. Společně hledáme hranice architektury a její průsečíky s jinými společenskými obory.

Na téma Lidé bez domova a veřejný prostor diskutovali architekt a urbanista Jiří Klokočka a sociální kurátor Pavel Pěnkava.

PhDr. Pavel Pěnkava vystudoval obor sociální patologie a prevence a v navazujícím studiu sociální pedagogiku na Univerzitě Hradec Králové. Působí jako sociální kurátor a vedoucí oddělení sociální prevence Prahy 1. Pracoval v poradně pro osoby bez přístřeší Centra sociálních služeb Praha. Od roku 2006 je předsedou sekce sociálních kurátorů při Společnosti sociálních pracovníků ČR. Spolupracuje s českými i mezinárodními organizacemi, které se zabývají problematikou bezdomovectví. PhDr. Pavel Pěnkava vyučuje na katedře sociální práce Filosofické fakulty UK.

Ing. arch. akad. arch. Jiří Klokočka vystudoval architekturu na pražské ČVUT a Akademii výtvarných umění. Od roku 1980 žije a pracuje v Belgii, kde působil jako hlavní architekt urbanistického ateliéru města Kortrijk. V současné době je členem urbanistických komisí několika měst a obcí v Belgii a externě spolupracuje s Kanceláří architekta města Brna. Ing. arch. akad. arch. Jiří Klokočka vyučuje na liberecké FA TUL a pražské FA ČVUT, kde vede vlastní ateliér na Ústavu urbanismu.

"Problémem lidí bez domova je neschopnost žít ve vztazích: udržet si je a hlavně je rozvíjet. Přičemž vztahy, to je alfa a omega kvalitního života." - PhDr. Pavel Pěnkava

Bezdomovectví

Kdo je to člověk bez domova (nebo osoba bez přístřeší, člověk se zkušeností života na ulici, osoba v bytové nouzi, městský tulák nebo také bezdomovec, „houmles“, „houmlesák“, „bezďák“, „kontyšák“? Jednotná definice, na které by existovala společenská shoda, bohužel neexistuje. Sociální kurátor a vedoucí oddělení sociální prevence na Praze 1 Pavel Pěnkava se domnívá, že problémem těchto lidí je neschopnost žít ve vztazích: udržet si je a hlavně je rozvíjet. Přičemž vztahy, to je alfa a omega kvalitního života.

Koncepce prevence a řešení problematiky bezdomovectví v ČR do roku 2020 uvádí, že bezdomovectví je synonymum pro extrémní sociální vyloučení, jemuž je chudoba jak příčinou, tak i důsledkem.

Ilja Hradecký, zakladatel organizace Naděje, se přimlouvá k pojmenování fenoménu slovem bezdomovství. Bezdomovectví dle něj připomíná spíše nějaké řemeslo či trvalé postavení.

Evropská typologie bezdomovství a vyloučení z bydlení v prostředí ČR (ETHOS) vychází z principu, že pojetí domova lze chápat ve třech oblastech, jejichž absence může vést k bezdomovství. Z toho vyplývají čtyři formy vyloučení z bydlení: bez střechy, bez bytu, nejisté bydlení, nevyhovující bydlení.

Velká část lidí, kteří žijí na ulici, má zkušenost s institucionální výchovou. A to může být jak dospívání v dětském domově, tak pobyt ve výkonu trestu odnětí svobody. Odborníci na problematiku bezdomovectví Ilja Hradecký a Libor Prudký se shodují, že až dvě třetiny lidí na ulici prošlo dětským domovem. Zajímavá je i spojitost bezdomovectví a struktury bytového fondu. Během překotné privatizace bytového fondu v devadesátých letech razantně přibylo bezdomovců. Byli to lidé, kteří bydleli v obecních bytech, které byly například v průběhu jejich pobytu ve výkonu trestu zprivatizovány.

Ukazuje se, že mezi námi žije poměrně velká skupina lidí bez domova, která se navíc zvětšuje. Kolik lidí bez domova tedy v Česku je?

Obvyklý statistický nástroj Sčítání lidu, domů a bytů přinesl překvapivá čísla, která se rozcházela s odhady odborníků. Mnoho lidí žijících mimo standardní formy bydlení, což je právě situace lidí bez domova, nebylo do sčítání započteno. V době posledního sčítání (2011) se úřad dopočítal pouze 11 496 osob bez domova v celém státě.

Koncepce řešení bezdomovectví do roku 2020 uvádí, že odhadovaný počet bezdomovců v celé ČR je kolem 30 000 a odhadovaný počet potenciálních lidí bez domova je až trojnásobný. 

První přesná data, která popisují bytovou nouzi v České republice, jsou k dispozici teprve od roku 2018, a to ve Zprávě o vyloučení z bydlení. Tato zpráva uvádí, že v bytové nouzi se nachází 54 000 domácností, tedy 83 000 osob, z nichž je téměř čtvrtina nezletilých.

Většinová společnost a lidé bez domova

Postoj většinové společnosti k lidem bez domova se od devadesátých let, kdy se o bezdomovectví začíná otevřeně mluvit, značně vyvíjí. Porevoluční tolerance kombinovaná s lítostí se postupně mění v nezájem, který jde ruku v ruce s nedostatečným systémovým řešením tohoto problému.

Současné postoje většinové společnosti k lidem bez domova lze sledovat například na tom, jak obtížné je dnes zřídit novou sociální službu (konkrétní objekt, kde by se měla poskytovat) na území hlavního města; nikdo ji nechce ve svém sousedství.

Pro jednu z velkých nocleháren byla proto například v Praze zřízena v roce 2007 Loď Hermes umístěná na řece Vltavě, která je jediným místem v hlavním městě, jež nepatří do správy žádné městské části.

Přitom právě postoj společnosti k slabším členům odráží její vyspělost. Ačkoli veřejnost akceptuje, že je potřeba vynakládat prostředky na pomoc lidem bez domova, Pavel Pěnkava ze své zkušenosti dodává, že rezonuje názor: „Pomozte jim, ale ať to moc nestojí.“ Výsledkem je důraz převážně na uspokojování základních potřeb (jídlo, spánek a další) a jejich podpora, namísto investic do prevence – tedy předcházení tohoto problému. Přitom preventivní opatření jsou základ úspěchu.

Přístup v zahraničí

Jedním z řešení bezdomovectví je přístup k dostupnému bydlení. Zkušenost s trhem s bydlením ze zahraničí v debatě přiblížil architekt a urbanista Jiří Klokočka, který většinu svého profesního života strávil v Belgii, kde pracoval jako hlavní architekt urbanistického ateliéru města Kortrijk. Jednou z činností ateliéru bylo navrhování veřejného prostoru.

Situace na bytovém trhu je v Belgii odlišná. Již od druhé světové války funguje systém sociálního bydlení, je to tedy úplná samozřejmost. Vyjádřeno v číslech, 6% bytového fondu tvoří sociální bydlení a tu spravují tzv. bytové společnosti. Zájem o tento typ bydlení je přirozeně velký. Systém stanoví kritéria, podle kterých je „fronta na byty“ utvářena: příjmový strop, počet dětí a invalidita. Přednost také dostává senior, který prodal větší dům či byt, a osoby, jejichž majetek byl vyvlastněn ve veřejném zájmu. Cílem vlády je postavit do roku 2025 padesát tisíc dalších takových bytů, takže by se podíl sociálního bydlení vyšplhal až na 9% trhu s byty.

Stát si uvědomuje, jak nutné je zavázat soukromé developery ke spolupráci. Ukládá jim, že v nově vznikajícím bytovém projektu musí být čtvrtina bytů sociálních. A pokud má developer v úmyslu vytvořit ryze luxusní bydlení? Pak musí zainvestovat jinde, a postavit tam povinné sociální byty.

Belgická společnost si uvědomuje důležitost veřejného zájmu nad soukromým, je to mimo jiné vidět na principu „STOP“, který se uplatňuje při navrhování ulic. Přednost přede všemi mají chodci, pak cyklisté, poté hromadná doprava a úplně na závěr přichází individuální doprava – auta.

Budoucí sociální pracovníci

Sociální práce spadá mezi tzv. pomáhající profese, které se zaměřují na pomoc druhým. Rozsah činnosti sociálního pracovníka je velký, pracuje s alkoholiky, delikventy, s lidmi bez domova a dalšími skupinami obyvatel. Ve své práci by měl být schopný odlišit člověka, které ho před sebou vidí, a jeho chování, aby problémy nepersonifikoval.

Společenská prestiž tohoto povolání je bohužel nízká, objevuje se i údiv, proč chtějí lidé tuto práci dělat. Povolání dostalo bez vlastního zavinění negativní nálepku, se kterou samo neumí pracovat. Ukazuje se, že v multidisciplinárních týmech mívají sociální pracovníci nejnižší sebevědomí. A přitom to jsou právě oni, kdo musí být u kulatého stolu kouči, kteří dokážou činnost zúčastněných odborníků (například psychologů, právníků či speciálních pedagogů) vést ke zdárnému cíli: vyřešit naléhavou situaci potřebného člověka.

„Bezdomovectví je fenomén, který produkuje sama společnost, a tak by ho měla společnost umět i vyřešit.“ - Alexander Hagner

Závěrem

Často máme větší strach z obavy, než je problém sám. A to je typické i pro postoj společnosti k bezdomovectví. Zavíráním očí před tímto společenským problémem, jeho represí či přímo vymísťováním některých skupin obyvatel z určitých částí veřejného prostoru se bezdomovectví nevyřeší. Jen se posune jinam, odsune na pozdější dobu nebo se zvětší.

Foto: Sebastian Schubert

Architekt Alexander Hagner, autor pionýrského vídeňského projektu VinziRast-mittendrin, ve kterém společně bydlí (bývalí) lidé bez domova a studenti, říká, že: „Bezdomovectví je fenomén, který produkuje sama společnost, a tak by ho měla společnost umět i vyřešit.“

Důležitým prostředkem k řešení jsou preventivní opatření, která jsou zacílena na tři úrovně: Zaprvé je to práce s jednotlivcem, který se dostal do potíží. Je potřeba určit, zda je pro něho řešením současný systém tzv. prostupného bydlení (kdy se přes několik stupňů sociálních služeb - denní centra, noclehárny, azylové domy – člověk dopracuje až k samostatnému bydlení) nebo zda by bylo lepší zavést princip tzv. bydlení především, který se osvědčuje v zahraničí i v pilotních projektech u nás. Tento princip, anglicky Housing First, vychází z přesvědčení, že je nejprve potřeba vyřešit tíživou situaci bez domova a poté je možné řešit osobní problémy jednotlivce. Lidem v problémech se nejprve zajistí stabilní a standardní bydlení v nájemních bytech, a poté jim sociální pracovník pomáhá řešit jejich složité životní situace. Ačkoli tento princip nemůže pomoct úplně všem, pilotní projekty prokázaly, že ukončuje bezdomovectví nejméně u osmi lidí z deseti, a navíc stojí společnost paradoxně méně peněz.

Dále je prevence zaměřena na řešení problémů lidí, kteří jsou propadem na společenské dno ohroženi (typicky lidé s dluhy, matky samoživitelky, senioři či lidé opouštějící ústavní péči – třeba mladí lidé opouštějící dětské domovy). A do třetice je důležitou součástí řešení prevence na úrovni celé společnosti. Spadá do ní nutnost informovat a vzdělávat lidi o problému bezdomovectví, bourat předsudky - například „mohou si za to sami“ a posilovat občanskou společnost).

Diskuse se uskutečnila v lednu 2018 ve Skautském institutu na Staroměstském náměstí. Záznam večera je možné shlédnout zde.
Cyklus veřejných diskusí a článků Hranice architektury je podpořen grantem Nadace české architektury.