HRANICE ARCHITEKTURY - KOMERCIALIZACE VEŘEJNÉHO PROSTORU

01. prosince 2020
Karolína Kripnerová

Kde začíná a končí architektura? K jakým tématům mají být přizváni architekti a do jakých společenských diskusí se mají aktivně zapojovat? Tyto otázky vedly spolek Architekti bez hranic k uspořádání cyklu veřejných diskusí s názvem Hranice architektury. K jednomu stolu jsou pozváni dva hosté, kteří mají k diskutovanému tématu blízko – jeden architekt či urbanista a odborník z jiné profese. Společně hledáme hranice architektury a její průsečíky s jinými společenskými obory.


Na téma Komercializace veřejného prostoru diskutovali architekta a básnířka Anna Beata Háblová a sociální antropolog Michal Lehečka.

Ing. arch. Anna Beata Háblová, PhD. je architektka, urbanistka a básnířka. Za architektonické návrhy i teoretické práce získala ceny Young Architect Award 2010, Young Planning Professionals Award 2012 a Juniorstav 2012. Publikovala básnické sbírky Kry (Mox Nox, 2013), Rýhy (Arbor Vitae, 2015), Nevypínejte (Dauphin, 2018) a básně v několika literárních časopisech. V kulturním centru Dominikánská 8 moderuje večery s tématy poezie, umění a architektury. V roce 2017 jí vyšla komixovo-vědecká kniha Města zdí o historii, interpretaci a východiscích obchodních center ve vztahu k městu.

Mgr. Michal Lehečka je sociální antropolog působící ve spolcích Anthropictures, Auto*Mat a jako externista na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze. Dlouhodobě se věnuje problematice aplikace antropologických metod výzkumu v oblasti územního rozvoje. V akademické rovině se jeho výzkum soustředí na panelová sídliště a jejich prostorovost. Ve veřejné diskusi o současném městě komentuje zejména projevy "práva na město", komodifikace, či vymístění (displacement).

Antropologie

Antropologie je sociální věda, která vznikla v 19. století. Tehdy bylo třeba zkoumat zámořské kolonie, zejména za vojenským účelem. Později se tento přístup vyvinul ve vědu o kultuře, která se snaží vysvětlit, jak společnost funguje a proč tak funguje. Dnešní antropologové se často věnují i fenoménům, které se jich osobně dotýkají.

Veřejný prostor

Architektka Anna Beata Háblová vnímá veřejný prostor jako obývací pokoj města. Jeho podstatu vidí v otevřenosti a v jeho přístupnosti každému bez ohledu na to, kdo prostor vlastní (můžou to být například i soukromé, ale přístupné vnitrobloky). Sociální antropolog Michal Lehečka upozornil i na nehmatatelnou část tohoto pojmu, která zahrnuje například společenskou diskusi. Charakter veřejného prostoru se navíc mění v čase a také vlivem toho, kdo jej užívá. Příkladem je různé vnímání prostředí nákupního centra, které je pro návštěvníky (tzv. „flanéry“) místem trávení volného času, ale pro prodavače představuje místo zaměstnání a důležitých sociálních vazeb. Obor urbánních studií* (urban studies), který zkoumá město jako takové, rozeznává více nuancí veřejného prostoru: používá například pojmy jako je vybojovaný prostor (contested space), sdílený prostor (shared space) nebo společný prostor (commons).

*architektonickým pohledem se obor zaměřuje na komunitu - jednoduše lze říci, že kombinuje architekturu a sociologii.

Prapůvod veřejného prostoru, tzv. commons neboli občina, označoval obecní pastvinu, která sloužila všem k pasení jejich ovcí, nebo také obecní pastoušku, kde našli střechu nad hlavou ti nejslabší z obce. I dnes je tato myšlenka aktuální: ve stavu veřejného prostoru můžeme číst vztah společnosti k jejím nejslabším členům.

Kdo ovlivňuje veřejný prostor?

Veřejný prostor je utvářen pod vlivem určité ideologie. Ideologií rozumíme konkrétní systém nástrojů a hodnot, které prosazuje vedení města. I při zdánlivě pozitivním efektu na ulice a náměstí (například jsou čisté, bezpečné, plné malých obchodů a kaváren) by si vedení města mělo všímat i negativních dopadů svých politik. Zvolené ideologie jsou totiž vždy zasazené v prostředí nějakého ekonomického systému a tzv. „odhazování slabších kusů“, které zákonitě činí tržní ekonomika, funguje i v tomto případě. 

Například tak vzrůstající atraktivita určité městské části (což je pozitivní efekt) znamená v důsledku tlak na její obyvatele (což je negativní efekt). Mnoho malých kaváren a příjemných parků v sousedství se tak odrazí na růstu nákladů na bydlení a služby. Pokud je růst nákladů pro původní obyvatele citelný, hovoříme o tzv. vymístění (displacement). Tento fenomén je těžko viditelný. Může mít dvě úrovně - v té symbolické znamená, že se obyvatelé přestanou v místě cítit jako doma. V rovině prostorové může k vymístění dojít zcela, kdy původní obyvatelé nejsou schopni zaplatit nájem a místo opustí.

Všeho s mírou

Pro utváření veřejného prostoru jsou klíčové jeho hranice, tedy setkání soukromého a veřejného. V těchto místech mohou vznikat aktivity, které podporují životaschopnost veřejného prostoru. Příkladem je kavárna v přízemí soukromého domu, která oživí ulici. Je důležité, aby tyto hranice soukromého a veřejného byly jasně čitelné a srozumitelné.
I pro oživování parteru platí, všeho s mírou: přílišná koncentrace aktivit (například restaurací, obchodů nebo kanceláří) může být v důsledku škodlivá. Na určení té správné míry však tabulky nejsou. Je to příležitost pro architekty – díky studiu by měli mít pro správnou míru vytrénovaný cit, a tak by se neměli bát jít pracovat na úřady a své vzdělání zužitkovat ku prospěchu společnosti.

Pokud se ve městě postaví nevhodné obchodní centrum (svou polohou, měřítkem či architekturou), vysaje život ve městě. Anna Beata Háblová uvedla jako příklad OC Nová Karolína v Ostravě, které proměnilo slezskou metropoli v město duchů. Jednoduše řečeno, všichni jsou v Nové Karolíně, která je pro zdánlivě velkou aglomeraci Ostravy nepřiměřená.

Jiný přístup zvolili architekti v holandském městě Almere. Vzniklo tam také obchodní centrum, ale klasický princip uzavřených „boxů“ obrátili naruby. Obchodní centrum navazuje na stávající uliční síť, má charakter živé promenády. V jejím parteru se nacházejí restaurace, což je další velká změna oproti klasickému umístění foodcourtů až v horních podlažích nákupních center.  Do třetice se tvůrcům povedlo dosáhnout promísení více funkcí, vedle obchodů jsou v komplexu i byty a kanceláře, díky čemu je obchodní centrum udržitelné.

Podobně zdařilá - přiměřená - centra obchodu najdeme v Mnichově (Fünf Höfe) či v Barceloně (De Citadel). Z českých příkladů stojí za povšimnutí řešení OC Nový Smíchov, které je také svým měřítkem úměrné a zapadá do struktury města. Navíc propojuje ulici s parkem Sacré Ceur.

“Nelze říci, že obchodní centra jsou jednoznačně špatná. Záleží však na tom, jak jsou navržena.” - Anna-Beata Háblová

Zajímavou reakcí měst na obchodní centra (shopping malls) je proces tzv. “mallizace”. Znamená to, že město převezme principy obchodního centra a aplikuje je na svůj veřejný prostor. Příkladem je proměna části Vídně, takzvaná Zlatá čtvrť (Goldenes Quartier). Tato část města prošla rekonstrukcí a následně se zvýšila ochrana ulic (například se instalovaly všudypřítomné kamery). Někde dokonce zavedli i takzvané „operátory“ pro jednotlivé ulice, kteří řídí pronajímání obchodních ploch. Tyto podmínky jsou vhodné pro nadnárodní řetězce a značky, lokální jedinečnost města se tak vytrácí.

Kde se obchodní centra vzala a jaký je jejich vývoj?

Obchodní centra, která dnes známe, mají původ v 50. letech ve Spojených státech. Za myšlenkou stojí sociálně smýšlející architekt Viktor Grün. Rakouský emigrant silně vnímal nedostatky amerických předměstí, která postrádala klasické evropské centrum, kde by se lidé mohli setkávat      a zároveň využívat nabídky služeb. Viktor Grün proto přišel   s nápadem právě obchodních center, která by umožnila rodinám na jednom místě vyřešit vše, co potřebovaly: potkat se se známými, vypít si kávu, nakoupit nebo dojít ke kadeřnici. Komerční potenciál této myšlenky však brzy převládl nad komunitním, a tak  zůstala jen jeho zisková část. Úspěšný projekt se jako vlna šířil po amerických předměstích. Přesycenost suburbií i měst obchodními centry se projevila následně.centry se projevila následně.

Procesy ovlivňující veřejný prostor: komodifikace bydlení

Vedle již zmíněného vymístění (displacement), kdy proměna veřejného prostoru znamená i obměnu obyvatel, je důležitým fenoménem, který ovlivňuje veřejný prostor tzv. komodifikace bydlení (čili proměna toho, co normálně není zbožím, na předmět směny). Tento termín se objevuje v sociálních vědách od 60.let minulého století a souvisí se dvěma faktory. Zaprvé s přeměnou industriálních měst na post-industriální, která se projevila v proměně trhu práce a v oslabování sociálního státu. Druhým faktorem je financializace trhu, která znamená, že hlavní roli začal hrát bankovní sektor s důrazem na hypotéky. Změn ve společnosti a proměn týkajících se komodifikace bydlení jsme si dlouho nevšímali, ačkoli o nich lze hovořit i v českém prostředí, byť až od roku 1989. Důsledkem komodifikace není již bydlení vnímáno jako právo (a jako bytostná potřeba existence i lidské kultury), ale jako investice.

Blíže k tématu například reportážní cyklus A2larmu Bydlení je nad zlato nebo film Push/ Vylidněno švédského režiséra Fredrika Gerttena.
 

Těžení prostoru neboli gentrifikace

Dalším procesem, který popisuje vlastně rozvoj území je gentrifikace. V každém místě má jinou podobu. Shodně lze však říci, že jde o těžení prostoru. Město si představme jako důl, ze kterého se snažíme získat co nejvíce. Michal Lehečka k gentrifikaci říká: „Všichni to děláme, ale zároveň to kritizujeme.“
Příkladem gentrifikace je proměna pražské čtvrti Karlín, ve kterém došlo k radikální proměně obyvatel i étosu čtvrti. Povodeň v roce 2002 znamenala záminku k vystěhování původního romského obyvatelstva. Čtvrť prošla rozsáhlou rekonstrukcí domů, ulic i náměstí, vzniklo množství nových kaváren, restaurací, administrativních a kulturních center. Ceny bytů se zněkolikanásobily, takže se staly pro původní obyvatele nedostupnými. Jedním z projevů gentrifikace je tak - vedle proměny a revitalizace dříve stagnující lokality - výše popsané vymístění původních obyvatel. Tyto procesy jsou silně provázané.

Jak se můžeme negativním procesům ve městě bránit?

Město patří všem. Jak poznamenal Michal Lehečka, město vzniklo, aby umožnilo jednodušší bydlení.

“Velkým imperativem dnešního stavu je skutečnost, že naše města de facto kolabují, už nevnímáme důsledek naší každodenní činnosti. Jedinou cestou z toho ven je zajímat se aktivně o své město a angažovat se.“ - Michal Lehečka

Je třeba vnímat i druhou stranu mince – když odněkud lidé odešli, kam šli a jak se mají? Mluvit o problémech, které jsou kolem nás, a pojmenovávat děje, které brání městům v jejich udržitelnosti. A že v procesu plánování města by určitě vedle architekta neměl chybět antropolog.

Diskuse se uskutečnila v březnu 2018 ve Skautském institutu na Staroměstském náměstí.
Cyklus veřejných diskusí a článků Hranice architektury je podpořen grantem Nadace české architektury.